Tak jsem tu večerku nakonec otevřela
Odolávala jsem dlouho, ale tlak okolí byl silnější než zavírací doba.
„Kdy si konečně otevřeš večerku?“
Ta otázka mě doprovázela déle, než bych ráda přiznala. Padala od lidí, kteří to mysleli jako vtip, od lidí, kteří to mysleli jako kompliment, i od lidí, kteří nad tím zjevně vůbec nepřemýšleli. Nebudu předstírat, že nevím, odkud ten vtip pochází. Jenže po desátém, dvacátém a padesátém opakování se i klišé začne tvářit jako úkol.
Odolávala jsem. Říkala jsem, že nemám čas, že večerka je závazek a že zavírací doba je nejhorší vynález lidstva hned po schůzkách, které mohly být e-mailem. Nic z toho nepomáhalo. Tlak okolí je zvláštní síla. Dokáže člověka přimět k věci, kterou původně považoval za vtip, a nakonec i za dobrý nápad. A tak jsem to vzdala a večerku otevřela. Jen ne tu, kterou všichni čekali.
Moje večerka totiž není obchod. Nejsou tu rohlíky, pivo ani cigarety. Je to večerka v tom druhém smyslu, takový ženský protějšek večerníku: večerní noviny jedné autorky, jedné redakce a jedné šéfredaktorky, která je zároveň fotografka a korektorka. Rubrik je zatím pět: jazyk, paměť, jídlo, společnost a život. Texty budou krátké, protože večerní čtení se nemá protahovat. Vycházet budou večer a jen když se mi bude chtít, což je přesně ten typ periodicity, který by žádný vydavatel neschválil.
Ranní noviny říkají, co se stane. Večerní říkají, co se doopravdy stalo.
Večerní vydání je zvláštní žánr. Den už proběhl, nikdo nic nepředpovídá a nemusí se u toho tvářit dramaticky. Přesně takové texty chci psát: o jazyce, který jsem zdědila, o věcech, které si pamatuju, o jídle, které se vaří dlouho, a o soukromí, které je čím dál dražší. Večer člověk mluví pomaleji, pravdivěji a míň se stará o to, jak to vyzní.
Takže vítejte v prvním čísle. Vývar je na plotně, korektorka je ve službě a titulní strana je zatím trochu prázdná. Cena je zdarma, jak se na večerku sluší.
Večerka je otevřená. Rohlíky zatím nemáme.