Internet nikoho nezmoudřil, jenom mu dal megafon
Čekala jsem, že s přístupem k informacím přijde i rozum. Přišly hlavně komentáře.
„Kde udělali soudruzi z NDR chybu?“
Ta hláška z Pelíšků se mi v poslední době vrací častěji, než je zdrávo. Je to jedna z těch vět, které popíšou celou situaci bez jediného vysvětlení. Jenže já mám pocit, že chybu opravdu někdo udělal, a že to nejsou soudruzi z NDR. Jsme to my. A já patřím mezi ty, kdo ji udělali v dobré víře.
Narodila jsem se v době, kdy internet teprve pomalu rostl. Dospívali jsme spolu: já ze školačky v dospělou, on z pípajícího modemu v něco, co dnes nosím v kapse i v hlavě. A celou tu dobu jsem si jako blbá myslela, že platí jednoduchá rovnice. Čím víc informací bude dostupných, tím chytřejší bude společnost a tím lepší bude politika. Vždyť když si kdokoli může za deset vteřin ověřit, co je pravda, kdo by věřil nesmyslům? Zdálo se mi to tak logické, že jsem to ani nebrala jako názor. Brala jsem to jako fyziku.
Jenže internet má dneska každý. Nejen ti, kdo se v něm učili chodit, ale i ti, kdo na něj narazili až s chytrým telefonem a nikdo jim neřekl, že tohle není jedna kniha, ale jedna obrovská tržnice. Dřív měl každý svého hospodského mudrce a jeho dosah končil u konce baru. Dneska má mudrc kanál, algoritmus a publikum, které ho krmí potleskem. Dlouho jsem si říkala, že jde o ty pomalejší, o ty hloupější. Dneska mi to přijde spíš jako otázka návyku: nikdo je nenaučil oddělit zrno od plev a internet jim to nijak nezjednodušil.
Když se zrespawnuju do současnosti, poznám to hned. Vidím, kdo naletí na konspiraci, protože mu vysvětluje, proč je mu v životě těžko. Vidím, kdo sdílí dojemný obrázek vygenerovaný umělou inteligencí a nechápe, že žádná babička takový dort nikdy neupekla. Vidím, kdo věří videu jen proto, že se mu hodí. Někdy mi stačí první komentář. A v hlavě se mi zase ozve ta hláška o soudruzích.
Politici nespadli z nebe. Vyrostli z nás.
Nechci tu kritizovat politiku. Politici jsou zrcadlo a zrcadlo se nedá urazit. Kritizuju nás, protože nás je víc. Trumpa si lidé zvolili dvakrát. Babiše taky: loni v říjnu dostalo jeho ANO téměř pětatřicet procent hlasů. U Hitlera je to složitější, protože v roce 1932 dostal přes třetinu hlasů, což bylo nejvíc ze všech stran, a kancléřem ho nakonec jmenoval prezident, ne voliči. Jenže právě to je ten bod: dostal třetinu a zbytek dodali ti, kdo si mysleli, že ho zkrotí, nebo že se jich to netýká. A u Putina už o žádnou volbu v pravém smyslu nejde, protože soutěž tam byla rozdrcená dávno před sčítáním hlasů. Pokaždé je to jiný mechanismus, ale pokaždé k tomu někdo přispěl, třeba i tím, že mlčel.
Proto si nemyslím, že pomůže křičet na politiky. Pomůže ozvat se tam, kde jsme nejblíž. Nahlas neznamená nenávistně. Znamená to říct u rodinného stolu, že ten příběh nedává smysl. Zeptat se pod příspěvkem, odkud ta informace pochází. Přijít k volbám, i když se nám nechce. Ti, kdo sedí u koryta, nemají lepšího informátora než ticho. Když se neozve nikdo, usoudí, že je všechno v pořádku, a přesně tak pak vypadá i jejich vyprávění o zemi.
Ticho se čte jako souhlas.
Nepřipadám si proti tomu všemu imunní. Taky se mi stane, že něčemu uvěřím jen proto, že se mi to hodí. Rozdíl je snad jen v tom, že se to snažím poznat dřív, než to za mě udělá někdo jiný. Internet nás nezmoudřil, ale nikde nestojí, že to nejde dohnat.
Tak se ozvěte. Večerka je otevřená.